User:OpalYosutebito/sandbox2

Raffadali

Geography

The commune's territory covers an area of around 1.617 hectares and has a population density of 586.12 inhabitants per km². It is a hilly region between the rivers Platani and Salso, located 425 m above sea level.

The physical aspect of the area is characterised by white marl and brown soils and regosols.

The area was classified as seismic zone 2 (medium-high) in the Italian earthquake risk classification system, by Prime Ministerial ordinance 3274 (20/03/2003).

The area's climate is of the Mediterranean type, with an average temperature of 26-28 °C and highs of 30-40 °C in July and August. The Italian government classifies the climate as zone C, 1177 degree days.

The old heart of the city consists of a thick network of narrow streets with traditional stone and plaster houses, accessed exclusively through the first floor by means of steep external stairs. At the centre of this area are the castle and the church. Since the beginning of the twentieth century, the hub of the town has been the via Nazionale, where the municipal buildings, the church, the castle and the library are located. This street is also home to numerous commercial and professional offices.

History

Prehistory

The territory offers extremely interesting evidence for prehistory. The oldest archaeological discoveries date to the Chalcolithic period (4000 BC), and were discovered in the area called Pietra Rossa, where there is a necropolis containing dozens of skeletons in the fetal position, with large amounts of coarse pottery as grave goods – indicating a population focussed on agriculture and stock raising. Another archaeological site near Raffadali is Cozzo Busonè, located by the SS.118. This necropolis consists of several tombs in an artificial cave; 12 of these were destroyed by quarrying to produce lime. The archaeologist Bianchini was the first to conduct excavations on the site and to discover the existence of the tombs, which range from simple niches for a single individual to entire circular rooms for whole families. The pottery and stone objects are characteristic of the Castelluccio Culture (1800-1400 BC). Among the most significant discoveries are two female figurines, the so-called Venuses of Busonè. There are also traces of a prehistoric necropolis near Mount Palombara, with some bones cemented inside a thick crystalline structure.

Greek, Roman and Byzantine periods

In the Greek period, there were probably a large number of farmhouses in the area of modern Raffadali. The ancient city of Pitiniana is thought to have been nearby. There is evidence for a Roman presence at the site of Terravecchia. According to Picone, the place may have been the site of the ancient settlement of Herbessus, whose location is not certainly known; the remains of structures provide some evidence for this theory. Among the more important discoveries from this period are the Raffadali Sarcophagus, which depicts the Rape of Persephone and was discovered in the sixteenth century in Grotticelle, where there is other evidence for Roman presence. This was initially in the possession of the princes of Montaperto and subsequently donated to the main church of the town, where it remains to this day. There is also a relief depicting the Vestal virgins, showing priestesses carrying out a sacrifice, in the presence of a male figure wearing a toga. At Grotticelle there is a Byzantine necropolis, with many tombs of local Christians.

Arab and Norman age

In 839 or 840, Raffadali was occupied by the Arabs, who introduced new crops, such as apricots, pears, pistachio, citrus fruits, and carob, as well as new farming techniques and a system of canals to irrigate the fields. One etymology for the town's name derives it from the Arabic Raḥl ʾAfḍal (رحل أفضل), meaning "excellent village". Two centuries later, the Norman Conquest put an end to Arab rule. Raffadali became part of the territory of the Diocese of Agrigento, which contained 54 communes, required to pay an annual tithe to the church. In this period, Raffadali was incorporated into a territorial and administrative form typical of feudalism. On 7 October 1095, King Roger I granted the territory of Raffadali to Giorlando Montaperto, son of Giovanni Matteo and Ulla Cassaneto, as a reward for having captured the nearby castle at Monte Guastanella from an Arabic garrison led by a man named Ali. He thus become lord of the castle and of the raffa, that is, the surrounding territory. A popular etymology for the name of the Raffadali thus attributes it to the combination of raffa and Ali. The town is first recorded in the registers of the diocese of Agrigento in 1117, where it is listed as Cattà (the name Raafala is also found in the records). In the 14th century, the village had its own parish church dedicated to St. Leonard, which is now in ruins.

Modern era

An old map

The modern town was founded on the ruins of the old manor house in 1481. In 1507, Pietro Montaperto obtained the ius populandi (right to populate) from Ferdinand II, which enabled the expansion of the settlement and he began work renovating the castle and constructing a parish church, the Church of St. Oliva.

In 1649, Giuseppe Nicolò Montaperto intervened to quell a riot of the Agrigentines against Bishop Trajna, who had been blamed for a famine. As a reward for his courage and loyalty, Philip IV granted the Montaperto family the title of Prince of Raffadali. The last prince was Salvatore Montaperto Valguarnera.

At the beginning of the nineteenth century, Raffadali was transformed from the seat of a feudal principality to a rural town of small and medium-scale farmers. The old lords retained the right of emphyteusis over parts of the territory.

From 1861, Raffadali was the capital of its own Mandamento, which also contained the towns of Santa Elisabetta and Joppolo Giancaxio. it was suppressed, along with all the other mandamenti, in 1927.

Economy

The main economic activities are linked to agriculture, especially the production of grain, grapes, almonds, pistachios, and olives. Cows and sheep are also raised. Over the last fifty years a tertiary sector has begun to develop.

Alongside the agricultural activities, there is some industry associated with the production of olive oil, wine and preserves. These industries have arisen out of the local agricultural specialties (tomatoes, potatoes, watermelon, table grapes, pears, and figs).

Main sights

Religious architecture

The church of St Oliva

The church of St Joseph

• Church of St. Oliva, at the centre of the town, built in stages from 1507 and dedicated to the Madonna of the Sick, and then re-dedicated to Saint Olivia in 1608, after an older church of St Olivia went out of use. The church contains the Raffadali Sarcophagus depicting the Rape of Persephone and a sixteenth century wooden statue of Holy Mary of the Sick with Child.
• Church of St Joseph, with an eighteenth century facade and a nineteenth century facade attributed to the architect Saverio Bentivegna. Formerly there was a convent of Collegine Nuns next to it.
• Church of St Giacinto Giordano Ansalone.
• Church of Mary of the Rosary (Dominican monastery until 1540).
• Church of St John
• Church of Our Lady of Mount Carmel
• Church of the Holy Cross
• Church of St Anthony the Abbot
• Church of St Anthony of Padua (Monastery of the Minor brothers until 1535)
• Church of the Madonna of the Chain
• Church of the Madonna of Piety
• Oratory of the confraternity of the Holy Sacrament

In Raffadali there were five small chapels, located in each district of the town; all except for the Chapel of Piety in the central district are now in ruins.

There are also two Aediculae dedicated to the Madonna with Child located on via Porta Agrigento and via Porta Palermo.

Others

• Palazzo Principe, the former residence of the Princes of Montaperto. Built in the 16th century, it subsequently lost three of its towers and its crenelations.
• Palazzo di Città, seat of the government of the comune of Raffadali.
• Arab fortress of Bugami, located near Buaggimi.

Four monuments decorate the piazze and streets of Raffadali:

• The Monument to the Fallen in all the Wars, dedicated in 1924 and located in front of the church of St Oliva,
• The Monument to Francesco Spoto, located beside the via Nazionale,
• The Monument to the Workers' and Farmers' Movement, located on the Piano Progresso, near the Palazzo Principe,
• The Monument to Cesare Sessa, dedicated in 2007 and located in the piazza of the same name.
• A bas-relief in memorial of Salvatore Di Benedetto, dedicated in 2006 and located in the Civic Theatre of Raffadali.

There are three public fountains in Raffadali: one in Piano Progresso which is the most recent and is purely decorative; another is located on via Porta Palermo, is about 300 years old and was used until quite recently for watering animals; the last is on one of the streets leading to Joppolo Giancaxio and has a similar function to the preceding.

Archaeological sites

• Cozzo Busonè: oven tombs and two chamber tombs with stone and ceramic objects. These are Chalcolithic tombs and archaeological excavations in them from 1967 onwards revealed the Venus figurines of Busonè which are now on display in the Museo archeologico regionale di Agrigento. According to an Arab legend, the mountain opens up every seven years to reveal treasures hidden inside it.
• Cozzo Pietrarossa: necropolis with oven tombs dating to 4000 BC.
• Mount Palombara: cave with ceramic fragments of the Castelluccio culture.
• Contrada Torrevecchia: Remains of a settlement (ceramic fragments, millstones, lamps, jewelry) which have been identified with the Statio pitiniana which appears in the Antonine Itinerary, nine Roman miles from Agrigento.
• Grotticelle: Late Roman and Byzantine necropolis (3rd-4th century AD) with arcosolium tombs cut from living rock by locals; the Raffadali sarcophagus depicting the Rape of Persephone came from this necropolis.
• Monte Guastanella: Necropolis and remains of an Arab castle, in which Bishop Ursone of Agrigento was once imprisoned and which was destroyed by Frederick II between 1221 and 1232.

Transportation

Transport is mainly provided by crosscountry bus services, with a terminal on the via Nazionale. There are direct services to Palermo, Agrigento, Trapani, Sciacca, and nearby towns. Transport within the town is by car. The S.118 highway, running from Bolognetta to Agrigento, passes through the town.

Sport

There is a soccer team ("FCD Raffadali Calcio"), established in 1990. It plays in the Eccellenza league (fifth division).

There is a tennis club ("ASD Tennis club Raffadali"), established in 1995.

There is also a group of Enduro practitioners, who established the ASD Enduristi del Platani - Black Wolf society in 2012. This is affiliated with the Italian National Olympic Committee and the AICS - Associazione Italiana Cultura e Sport.

People

• Cesare Sessa, unionist and politician
• Francesco Spoto, Christian missionary
• Salvatore Di Benedetto, resistance fighter and politician
• Vittoria Giunti, resistance fighter and unionist
• Salvatore Cuffaro, former Regional President
• Tinturia, musical group
• Giuseppe Serroy, doctor and poet
• Dario Lo Bosco, businessman
• Nino Randisi, journalist, secretary of the Autonomous National Union of Italian Journalists

Italiano

Raffadali (Rafadali in (in Sicilian)) è un comune italiano di 11,866 abitanti del libero consorzio comunale di Agrigento in Sicilia.

Sorta inizialmente in epoca medievale come casale arabo, divenne, in seguito alla conquista normanna della Sicilia, feudo della nobile famiglia dei Montaperto. Dopo un periodo di abbandono, fu riedificata a partire dal 1523. Nel XIX secolo divenne capoluogo di circondario del Regno delle Due Sicilie, e, in seguito all'annessione al Regno d'Italia, capoluogo di mandamento, ruolo che mantenne fino al 1923. Il nucleo cinquecentesco si estese soprattutto a partire dalla seconda metà del Novecento.

Centro storicamente legato all'agricoltura, luogo di origine del pistacchio di Raffadali, ha perso la tradizionale vocazione agricola in favore del settore terziario. Prevalgono le medie e piccole imprese artigianali.

Geografia fisica

Territorio

Campagna raffadalese

Raffadali è situata nell'entroterra agrigentino, in una posizione che domina la Valle del Drago.

L'altitudine è compresa tra i 250 m s.l.m. dell'area meridionale, al confine con i comuni di Agrigento e di Joppolo Giancaxio, e i 652 m s.l.m. del Modaccamo, a nord del centro abitato, al confine con il territorio di Agrigento. L'altitudine del centro abitato è di 420 m s.l.m.

Il territorio comunale copre un'area di circa 1 617 ettari e conta una densità di 574 abitanti per km². Si trova in una zona collinare fra i fiumi Platani e Salso, con un'altitudine di 425 m sul livello del mare.

• Classificazione sismica: zona 2 (sismicità medio-alta), Ordinanza PCM n. 3274 del 20/03/2003.

Orografia

Il paese si trova su un rilievo collinare calcareo, ricoperto di marne limitatamente ad alcune zone, e posto al di sopra di un substrato argilloso tortoriano. L'aspetto fisico del territorio è caratterizzato da affioramenti argillosi tortoriani, segnati dal reticolo idrografico, le cui parti sommitali presentano affioramenti lapidei calcarei e gessosi di tipo evaporitico. Degni di nota sono pure gli affioramenti di trubi.

Idrografia

Il territorio comunale fa parte di tre bacini idrografici diversi:

• il 58% ricade nel bacino del fiume San Leone,
• il 41,97% ricade nel bacino del fiume Canne,
• lo 0,03% ricade nel bacino del fiume Platani.

I terreni impermeabili si estendono per il 70% del territorio raffadalese, mentre il restante 30% è costituito da terreni permeabili.

Falde acquifere sono presenti:

• tra la contrada Butermini e il vallone Solfara, nel settore nord-orientale, in cui si trovano le sorgenti Canalicchio e Vasca;
• in corrispondenza della piccola sorgente nella zona del Canale, a est del centro storico;
• nel territorio compreso tra la località Sant'Anna e contrada Buagimi, fino alla SS118.

Piccole sorgenti, di modesta portata, si trovano nelle contrade Butermini, Monariti, Rognosa, Buagimi e Safo.

Flora

La vegetazione del territorio comunale è quella tipica delle aree costiere semiaride dell'area mediterranea in cui prevale l'attività agricola: gran parte dei terreni è destinata alla semina, mentre le aree alberate sono caratterizzate da olivi, mandorli e pistacchi. Sono inoltre presenti macchie di pini e eucalipti.

Clima

Il clima è di tipo "mediterraneo" con temperatura media di 26 - 28 °C in luglio e agosto e con punte massime di 30 - 40 °C.

• Classificazione climatica: zona C, 1177 GG.

Origini del nome

Tradizionalmente si faceva derivare il toponimo "Raffadali" dall'unione del termine saraceno raffa, che significa "terra", con il nome "Alì". L'area in cui sorge l'attuale cittadina avrebbe fatto parte della Terra di Alì, comandante della fortezza araba di Guastanella.

Di questa leggenda si servì la famiglia dei signori feudali di Raffadali per legittimare la propria antichità e nobiltà. Un documento dei Montaperto del 1481 riproduce quello che si credeva essere un privilegio del 1095, in cui si riporta che, quando la fortezza fu assediata e conquista dai normanni guidati dal Gran Conte Ruggero I di Sicilia, tra gli assedianti si distinsero Giovanni Matteo Montaperto, e Giorlando Montaperto, suo figlio. Per premiare il loro valore il Gran Conte Ruggero avrebbe infeudato i Montaperto della Terra di Alì.

Di là dalla leggenda, è stato ipotizzato che il toponimo Raffadali derivi dall'arabo "Rahl-Afdal" (Villaggio eccellentissimo).

Le forme antiche del toponimo furono: Rafadalis nell'opera di Francesco Maurolico; Raphadalis in Filippo Briezio, Claudio Mario Arezzo, Tommaso Fazello; Raffadale negli atti pubblici.

Storia

See also: Storia di Raffadali

Preistoria

Il territorio presenta testimonianze preistoriche di estremo interesse che dimostrano la continuità della presenza umana sin dal Neolitico superiore, con resto di capanne, ingrottati, reperti fittili, e sculture litiche. I reperti più antichi risalgono al età della pietra, precisamente all'eneolitico (4000 a.C.), e sono stati rinvenuti in contrada Pietra Rossa, dove si trova una necropoli costituita da decine di loculi, nei quali erano sepolti degli scheletri, in posizione fetale, per simboleggiare il ritorno alle viscere della terra, la grande genitrice.

Nel Piano territoriale regionale è indicata la presenza di tombe a grotticella della prima età del bronzo in parte ampliate e riutilizzate per camere funerarie con loculi in età romana e bizantina. Accanto ai corpi gli archeologi hanno scoperto una moltitudine di ceramiche, piuttosto grossolane, che testimoniano lo stanziamento di una popolazione, il cui sostentamento si basava sull'agricoltura e l'allevamento. Un altro sito archeologico presente a Raffadali è Cozzo Busonè, situato in prossimità della SS118. La necropoli è costituita da diverse tombe a grotticella artificiale, dodici delle quali andarono perdute a causa dei lavori di sventramento della collina per opera di una società produttrice di calcare. L'archeologo Bianchini fu il primo a condurre degli scavi nel sito scoprendo l'esistenza di diverse tombe, la tipologia delle quali varia da semplici nicchie, per un singolo individuo, a intere stanze circolari, destinate ad accogliere un intero nucleo familiare. Le ceramiche e i reperti litici ritrovati ci svelano la presenza della cultura di Castelluccio (XVIII secolo- XV secolo a.C.). Tra i reperti di maggior valore ritrovati figurano due idoletti femminili, le cosiddette Veneri di Busonè, raffiguranti la Dea Madre. Le restanti tracce di una necropoli preistorica sono rintracciabili presso il colle Palombara, dove sono state rinvenute alcune ossa cementate in una spessa formazione cristallina.

Età antica

Nel periodo greco, probabilmente, nel territorio dell'odierna Raffadali sorgevano svariati casali agricoli, popolati da contadini. Della presenza romana, emergono testimonianze nel sito di Terravecchia. Secondo il Picone tali luoghi costituivano l'antica Erbesso. Ad avvalorare la tesi vi è la presenza delle fondamenta di edifici. Tra gli importanti reperti ritrovati si ricordano il sarcofago con Ratto di Proserpina, ritrovato nel Cinquecento in contrada Grotticelle, dove sono note anche altre testimonianze del periodo romano, e il Rilievo delle Vestali, raffigurante sacerdotesse nell'atto di offrire un sacrificio, in presenza di una figura maschile togata. Il sarcofago venne custodito prima nel palazzo dei principi di Montaperto, che in seguito lo donarono alla chiesa madre del paese, dove è tuttora conservato. Risalente al periodo bizantino è la necropoli di Grotticelle, nella quale si trovano diverse decine di tombe cristiane a loculo.

Età medievale

Gli arabi giunsero nel territorio intorno al primo quarto del IX secolo: introdussero la coltura degli agrumi, delle rosacee (pero, albicocco, pistacchio) e forse del carrubo e organizzarono e realizzarono la canalizzazione delle scarse riserve idriche.

Sul finire dell'XI secolo con il castello di Monte Guastanella, il feudo è concesso alla famiglia Montaperto. Nel 1177 compare per la prima volta nei registri della diocesi di Agrigento e nel Trecento il villaggio aveva una parrocchia dedicata a San Leonardo, oggi scomparsa. Compare anche la denominazione di "Raalfala" nei registri delle rendite ecclesiastiche della diocesi.
Passata nel secolo XIII con gli Angioini alla famiglia Nigrell e poi a Bonmartino di Agrigento, tornò da questo per permuta nel 1289 ai Montaperto che la tennero con alterne vicende fino alla fine del secolo XIV; appartenne nel XIV secolo anche a Scaloro degli Uberti per eredità Montaperto.

Età moderna

See also: Principato di Raffadali and mandamento di Raffadali

L'odierna cittadina venne fondata sulle rovine dell'antico casale. Nel 1507 Pietro Montaperto ottenne dal re Ferdinando lo "ius populandi" per la espansione dell'agglomerato urbano, e iniziò i lavori di consolidamento del castello e di costruzione della chiesa madre.

Nel 1649 Giuseppe Nicolò Montaperto intervenne per reprimere una rivolta degli agrigentini contro il vescovo Trajna, accusato di costringere la popolazione alla fame. Per premiare il coraggio e la fedeltà dei Montaperto, Filippo IV di Spagna insignì la famiglia feudataria di Raffadali del titolo principesco. L'ultimo signore di Raffadali fu Salvatore Montaperto Valguarnera.

Età contemporanea

Agli inizi dell'Ottocento Raffadali si trasformò da borgo del feudo a borgo rurale di piccoli e medi proprietari, rimanendo ai vecchi feudatari il diritto enfiteutico sulle frazioni del fondo. Nel 1909 Raffadali divenne di nuovo sede di pretura, dopo che questa era stata soppressa nel 1892.

Raffadali è stato uno dei centri siciliani maggiormente attivi nella storia del movimento contadino a partire dai fasci siciliani e fino alle lotte contadine che caratterizzano il primo e soprattutto il secondo dopoguerra, quando la cittadina divenne una delle roccaforti del Partito Comunista Italiano in Sicilia. Raffadali ha dato i natali a due personaggi di primo piano nella storia del PCI, Cesare Sessa e Salvatore Di Benedetto, che ne furono entrambi sindaci. Divenne famosa in quegli anni anche per il corteo che veniva organizzato il 1º maggio per la Festa dei Lavoratori.

Simboli

See also: Stemma di Raffadali

Stemma del Comune

Gonfalone del Comune

Lo stemma di Raffadali è così descritto dallo statuto comunale:

STEMMA E GONFALONE

• Il Comune negli atti e nel sigillo si identifica con il nome "Raffadali" e con lo stemma, così descritto: fondo bianco, con quattro sbarre di colore azzurro alternate con nove rose in posizione 1.2.3.2.1.
• Nel cimiero sorretto da cariatidi alate c’è un cavaliere armato, lancia in resta, cavalcante un cavallo bianco galoppante nelle fiamme rosse scaturenti da un monte aperto.
• Divisa "Ad astra".

Il gonfalone del comune di Raffadali riproduce lo stemma su fondo rosso, arricchito di decori floreali.

Monumenti e luoghi d'interesse

Architetture religiose

Ma come dicono le campane di Raffadali? Dicono: Con che? con che? con che?

— Luigi Pirandello, Opere di Luigi Pirandello: Novelle per un anno,

Chiesa madre di Santa Oliva

Chiesa madre di Santa Oliva

Situata al centro del paese, la Chiesa madre fu edificata a partire dal 1507 e dedicata alla Madonna degli Infermi: vi furono trasferite nel 1608 la parrocchia di Santa Oliva e l'arcipretura, dall'antica chiesa madre dedicata a Sant'Oliva oggi scomparsa. Vi sono conservati il sarcofago di Raffadali, raffigurante il ratto di Proserpina, e una statua lignea cinquecentesca di Maria santissima degli Infermi con Bambino.

Chiesa di San Giuseppe

Chiesa di San Giuseppe

La chiesa di San Giuseppe ha una facciata barocca risalente al XVIII secolo. All'architetto Saverio Bentivegna sono da ascrivere gli interni, realizzati nel XIX secolo. Sorge accanto al monastero delle suore collegine.

Collegio di Maria

Chiesa di San Giacinto Giordano Ansalone

La chiesa di San Giacinto Giordano Ansalone è l'edificio di culto più recente. L'impianto planimetrico è a navata unica, e lo stile della facciata e delle decorazioni interne marcatamente moderno.

Chiesa di Santa Maria del Rosario

La chiesa (con annesso un convento dell'Ordine dei frati predicatori), trentaquattresima istituzione dell'ordine in terra di Sicilia, fu fondata extra moenia da Niccolò Montaperto nel 1540, sotto il titolo di «San Nicolò».

Chiesa di Santa Maria del Rosario

Chiesa di San Giovanni Battista

Chiesa della Madonna del Carmelo

Alla chiesa era annesso un convento di carmelitani.

Chiesa del Santissimo Crocifisso

La chiesa fu edificata tra il 1570 e gli inizi del XVII secolo. Il suo impianto planimetrico è semplice, a navata unica. Al suo interno vi sono nicchie laterali dedicate a Santa Lucia, alla Madonna della Catena e al Sacro Cuore.

Chiesa di San Giovanni nello storico quartiere del Canale

Chiesa di Sant'Antonio abate

Chiesa di Sant'Antonio da Padova

Costruita tra il 1507 e il 1522, la chiesa cadde in rovina nel corso dello stesso secolo e fu restaurata solo nel 1614. A essa era annesso un convento dei Frati minori fin dal 1535.

Edifici di culto minori

• Chiesa della Madonna della Catena.
• Chiesa della Madonna della Pietà.
• Oratorio della confraternita del Santissimo Sacramento.

A Raffadali esistono alcune piccole cappelle, situate nel nucleo storico del paese, oggi in stato di abbandono.

Sono presenti inoltre due edicole sacre dedicate alla Madonna col Gesù Bambino e situate in via Porta Agrigento e in via Porta Palermo.

Chiese non più esistenti

• Antica Chiesa di Santa Oliva
• Chiesa di San Leonardo, attestata nel XIV secolo.

Architetture civili

Palazzo Principe

Palazzo dei principi Montaperto a Raffadali

L'edificio fu in passato residenza dei principi della famiglia Montaperto. Costruito nel XVI secolo, partendo da una precedente costruzione del XIV secolo, subì in seguito la distruzione di tre torri e delle merlature.

Palazzo di Città

Il palazzo è sede del comune di Raffadali. Sulla facciata spicca lo stemma cittadino. Al tempo della monarchia borbonica ospitò un carcere. Traccia di questa sua precedente funzione permane nella toponomastica, poiché il vicolo posto nel retro dell'edificio prese il nome di via Carcere.

Architetture militari

Fortezza araba di Buagimi

Lo storico Michele Amari ipotizzò che la fortezza araba di Bugamo sorgesse anticamente presso la contrada Buagimi.

Altro

Statue e altri monumenti

Quattro monumenti decorano piazze e vie di Raffadali: il monumento ai caduti di tutte le guerre, inaugurato nel 1924 e situato davanti alla chiesa madre; il monumento a Francesco Spoto, posto ai lati della via Nazionale; il monumento al movimento operaio e contadino, posto in Piano Progresso, nelle vicinanze di Palazzo Principe, e il monumento a Cesare Sessa, inaugurato nel 2007, sito nella piazzetta omonima.

Nel 2006 è stato inaugurato un bassorilievo in memoria di Salvatore Di Benedetto nel Teatro civico di Raffadali.

Fontane

A Raffadali sono presenti cinque fontane pubbliche molto antiche: una è posta in Piano Progresso, è la più recente, e ha uno scopo puramente decorativo. Un'altra è posta in via Porta Palermo, ha circa 300 anni ed era usata fino a poco tempo fa per abbeverare gli animali. Un'altra è nella strada verso Joppolo Giancaxio e ha la stessa funzione della precedente. L'abbeveratoio di Fontanelle è sito nell'omonima via, mentre l'ultima si trova in zona Canale, antico nucleo urbano del paese, nota ai cittadini per la presenza di "acqua amara", ovvero acqua che, per peculiari caratteristiche minerali e saline, non risulta potabile.

Siti archeologici

Cozzo Busonè a Raffadali

Cozzo Busonè

Il sito presenta: tombe a forno; due tombe a camera con oggetti di pietra e di ceramica; sepolture a grotticella di epoca eneolitica antica dove furono rinvenute nel 1967 in seguito a una campagna di scavo archeologico le due Veneri di Busonè, conservate nel Museo archeologico regionale di Agrigento. Secondo una leggenda araba la montagna si aprirebbe ogni sette anni e mezzo rivelando i tesori celati al suo interno.

Cozzo Pietrarossa

Cozzo Pietra Rossa a Raffadali

Nel sito è stata ritrovata una necropoli con tombe a forno risalente al 4000 a.C.

Colle di Palombara

Vi si trova una grotta con frammenti ceramici della cultura di Castelluccio.

Contrada Terravecchia

Nel sito sono emersi resti di un abitato (frammenti ceramici, macine, lucerne, gioielli) identificato come la Statio Pitiniana dell'Itinerario Antonino a nove miglia da Agrigento.

Grotticelle

Necropoli tardo romana e bizantina (III-IV secolo) con tombe ad arcosolio e a loculo scavate nella roccia; dalla necropoli proviene il sarcofago di Raffadali.

Monte Guastanella

Monte Guastanella

Nel monte si trovano una necropoli e resti di un castello arabo (dove venne imprigionato il vescovo di Agrigento, Ursone), distrutto da Federico II di Svevia tra il 1221 e il 1232.

Società

Evoluzione demografica

{{Demografia/Raffadali}}

Etnie e minoranze straniere

Al 31 dicembre 2018 nel comune risiedevano 450 cittadini di origine straniera, di cui le comunità più numerose erano:

• Romania 245
• Marocco 33
• Senegal 29

La composizione etnica della popolazione di Raffadali è stata soggetta a mutamenti nel corso dei secoli. Raffadali fu un casale Sarracenorum (casale di Saraceni, come lo definì lo storico Tommaso Fazello), abitato cioè da gente araba. Memoria della presenza araba rimane sia nella toponomastica raffadalese sia nel dialetto. In seguito la popolazione del casale diminuì con la conquista normanna. Il casale preesistente fu ingrandito e ripopolato nel XVI secolo, per volere dei signori (e successivamente dei principi) della famiglia Montaperto.

Nel XVI secolo erano presenti nella cittadina i probabili discendenti della comunità ebraica del Monte della Giudecca.

Tradizioni e folclore

• Natale: novene cantate e "pastorale" (recita teatrale con "Nardo", un pastore pasticcione). È tradizione mangiare i purciddati (strudel riempiti con fichi secchi e mandorle triturate) e il pane con i fichi.
• Carnevale: sfilate di carri allegorici e gruppi e in serata balli in maschera per la via Nazionale. I festeggiamenti durano per quattro serate, dal sabato al martedì grasso. Tradizionalmente vengono preparati gli spingi (frittelle di pasta di farina e uova o in alternativa purea di patate, fritte in abbondante olio e addolciti con zucchero o miele), la pignulata (dolce di pasta di farina e uova, preparati in forma cilindrica, dello spessore di un dito, fritti in olio e mescolati con zucchero riscaldato).
• Pasqua: il venerdì santo si svolgono rappresentazioni teatrali sacre su un palcoscenico stabile, all'aperto. Tradizionalmente viene preparato u panareddu cu l'ovu (panierino in pasta di farina con un uovo di gallina al forno).

Cultura

Istruzione

La Biblioteca comunale "Salvatore Di Benedetto", ospitata presso alcune stanze del Palazzo comunale in via Nazionale, dispone di oltre 8 000 volumi.

Il comune dispone di una scuola media, tre scuole elementari e quattro asili.

Arte

Sono stati ritrovati a Raffadali, in contrada Grotticelle e Terravecchia, due importanti testimonianze dell'arte romana:

Sarcofago di Raffadali

• Sarcofago romano con raffigurazione del ratto di Proserpina, rinvenuto in contrada Grotticelle a Raffadali nel XVI secolo, e ospitato nella chiesa madre.
• Rilievo delle Vestali del I secolo d.C., appartenuto al Principe di Raffadali. Il bassorilievo in marmo raffigura l'offerta delle Vestali che, con il capo velato, presenziano a un rituale sacro celebrato da un personaggio maschile togato, sacerdote o imperatore nelle funzioni di Pontifex Maximus. Il rilievo è oggi conservato presso il museo archeologico di Palermo.

Cucina

Il piatto tipico di Raffadali è il macco di fave (u paisi dû maccu è il soprannome dato a Raffadali dai paesi vicini), una crema realizzata con una cottura prolungata di fave secche, alle quali viene aggiunta una verdura, solitamente delle bietole, del finocchietto selvatico, zucchine verdi di tenerume e servita con il solo condimento di olio extravergine di oliva. Sono inoltre tipiche le pietanze a base di pistacchio di Raffadali.

Eventi

Festa del pistacchio di Raffadali

L'evento principale raffadalese è il "Fastuca Fest", ovvero la festa del pistacchio di Raffadali. La manifestazione si svolge in tre giorni nella seconda metà di settembre, ospita numerosi stand enogastronomici e tende a valorizzare la qualità del pistacchio locale, prodotto nel comune e nei centri limitrofi.

Geografia antropica

Urbanistica

Carta catastale di Raffadali del XIX secolo. O, Piano del Calvario; P, Largo del Convento; Q, Largo di Sant'Antonio; R, Piano del Carmelo; S Largo del Castello; T, giardino del castello; V, Piano del Rosario.

Il nucleo più antico è costituito da un fitto intrico di strette strade su cui si affacciano case tradizionalmente costruite di pietrame e gesso, con ripide scale esterne che consentono l'accesso al vano a primo piano, quasi sempre unico. Il nucleo più antico si dispone intorno al castello e alla chiesa madre. Dagli inizi del XX secolo il luogo più animato è la via Nazionale, dove si trovano il municipio, la chiesa madre, il castello, la biblioteca; la strada inoltre è sede di numerose attività commerciali e professionali e di associazioni e sezioni di partito.

Frazioni

Fino al 1926 il comune di Raffadali comprendeva la frazione di Joppolo (oggi comune di Joppolo Giancaxio), che fu frazione di Aragona fino al 1892.

Economia

Pistacchio di Raffadali

Le attività economiche sono in prevalenza legate all'agricoltura con una notevole produzione di grano, uva, mandorle, pistacchi e olive. È presente inoltre l'allevamento bovino e ovino. Durante l'ultimo cinquantennio 1961-2011 si è verificata una terziarizzazione delle attività.

Raffadali è il principale centro dell'agrigentino per quanto riguarda la lavorazione del pistacchio (dolci e semilavorati), nonché la piazza principale per il commercio dello stesso, tanto che buona parte del frutto ottenuto nel territorio del libero consorzio comunale di Agrigento viene identificato come pistacchio di Raffadali D.O.P.

A complemento delle attività agricole sono sorti oleifici e stabilimenti enologici e conservieri. La specializzazione delle colture (pomodori, carciofi, cetrioli, uva da tavola, pere e fichi) ha determinato inoltre lo sviluppo del commercio dei prodotti agricoli.

Infrastrutture e trasporti

I trasporti avvengono prevalentemente tramite autobus extraurbani, con terminal in via Nazionale: esistono collegamenti diretti verso Palermo, Agrigento, Trapani, Sciacca e per i paesi limitrofi. Non è invece presente una linea di trasporti urbani.

Strade

Il più importante asse viario che attraversa il territorio comunale è la strada statale 118. La strada attraversa il centro abitato lungo via Porta Agrigento, via Nazionale e via Porta Palermo.

Il comune è servito dalle seguenti strade provinciali:

• Strada provinciale 17-A - S. Elisabetta-Raffadali
• Strada provinciale 17-B - Raffadali (bivio Zorba)-Siculiana (SS115)
• Strada provinciale 29-B - Cattolica Eraclea - Raffadali

Amministrazione

Period		Office holder	Party	Title	Notes

1826

1827

Giosuè Montalbano

Sindaco

1828

1830

Alessandro D'Alessandro

Sindaco

1831

1831

Gaetano Gueli Buonavia

Sindaco

1831

1833

Antonio Tarallo

Sindaco

1834

1836

Gaetano Gueli Buonavia

Sindaco

1837

1840

Pietro Antonio Cuffaro

Sindaco

1840

1845

Alessandro D'Alessandro

Sindaco

1846

1852

Vincenzo Maragliano

Sindaco

1853

1855

Girolamo Randisi

Sindaco

1856

1858

Francesco Di Stefano

Sindaco

1859

1860

Antonino Cuffaro

Sindaco

1860

1861

Salvatore D'Alessandro

Presidente municipale

1861

1864

Baldassare La Rizza

Sindaco

1864

1866

Giovanni Gueli Sacheli

Sindaco facente funzioni

1867

1867

Salvatore D'Alessandro Serroy

Sindaco

1868

1871

Stefano La Rizza

Sindaco

1871

1873

Baldassare La Rizza

Sindaco

1874

1882

Salvatore D'Alessandro

Sindaco

1882

1889

Salvatore Bellomo

Sindaco

1890

1891

Salvatore Bellomo

Sindaco facente funzioni

1892

1894

Ferdinando Cuffaro

Sindaco facente funzioni

1895

1896

Ferdinando Cuffaro

Sindaco facente funzioni

1896

1897

Salvatore Costanza

Sindaco

1898

1898

Ferdinando Cuffaro

Sindaco

1899

1899

Salvatore Costanza

Sindaco

1900

1901

Ernesto Palumbo

Commissario prefettizio

1902

1902

Ferdinando Perricone

Commissario prefettizio

1903

1903

Gaspare Diana

Sindaco facente funzioni

1904

1908

Salvatore Cotanza

Sindaco

1909

1913

Alfonso Diana

Sindaco

1914

1914

Paolo Giuffrida

Commissario prefettizio

1914

1919

Alfonso Di Benedetto

Sindaco

1919

1923

Tommaso Salvatore Cuffaro

Sindaco

1923

1923

Enrico Sindico

PNF

Commissario prefettizio

1924

1926

Francesco Burgio

PNF

Commissario prefettizio

1926

1927

Renato Attanasio

PNF

Commissario prefettizio

1927

1927

Vincenzo Rampello

PNF

Commissario prefettizio

1927

1927

Vincenzo Agozino

PNF

Commissario prefettizio

1927

1929

Giuseppe Melisenda

PNF

Commissario prefettizio

1929

1929

Michele Gaglio

PNF

Commissario prefettizio

1930

1931

Armando Corsini

PNF

Commissario prefettizio

1931

1931

Armando Corsini

PNF

Commissario prefettizio

1931

1931

Salvatore D'Alessandro

PNF

Commissario prefettizio

1931

1932

Salvatore D'Alessandro

PNF

Podestà

1932

1932

Eduardo Cuffaro

PNF

Commissario prefettizio

1933

1936

Eduardo Cuffaro

PNF

Podestà

1936

1937

Giuseppe Contino

PNF

Commissario prefettizio

1937

1937

Gaetano Notarbartolo

PNF

Commissario prefettizio

1937

1939

Gaetano Notarbartolo

PNF

Podestà

1940

1943

Enrico Tabone

PNF

Podestà

1943

1943

Giuseppe Pantano

Commissario prefettizio

1944

1945

Giuseppe Morreale

Sindaco nominato dal prefetto

1945

1946

Luigi Alonge

PCI

Sindaco nominato dal prefetto

1946

1946

Paolo Diana

Sindaco

1946

1946

Luigi Alonge

PCI

1947

1947

Alfonso Vinti

1948

1948

Antonino Ragusa

1948

1954

Cesare Sessa

PCI

1954

1957

Guido Gueli

PCI

1957

1982

Salvatore Di Benedetto

PCI

1983

1985

Giannino Lombardo

PCI

1985

1987

Salvatore Di Benedetto

PCI

1987

1989

Gianfranco Gueli

PCI

1989

1992

Giannino Lombardo

PCI-PDS

1992

1992

Giovanni Iacono Manno

1992

1993

Salvatore Giuseppe Iacono

1993

1993

Galvano Vincenzo

1993

1994

Giovanni Battista Leone

commissario straordinario

1994

1998

Salvatore Tuttolomondo

PDS

1998

2001

Salvatore Tuttolomondo

DS

2001

2002

Rosolino Greco

commissario straordinario

2002

2007

Antonino Casalicchio

centro-destra

2007

2012

Silvio Marcello Maria Cuffaro

centro-destra

2012

2014

Giacomo Di Benedetto

centro-sinistra

{{{6}}}

2014

2014

Antonio Parrinello

commissario straordinario

2014

2015

Lucio Guarino

commissario straordinario

2015

2020

Silvio Marcello Maria Cuffaro

lista civica

Sindaco

2020

in carica

Silvio Marcello Maria Cuffaro

lista civica

Sindaco

|}

Altre informazioni amministrative

Il comune di Raffadali fa parte delle seguenti organizzazioni sovracomunali:

• gruppo di azione locale "Sicani",
• regione agraria n. 3 (Colline del Platani),
• Unione dei comuni Feudo d'Alì.

Bibliografia

• Amico, Vito (1856). Dizionario topografico della Sicilia di Vito Amico, tradotto dal latino ed annotato da Gioacchino Di Marzo, volume secondo. Palermo: Salvatore Di Marzo Editore. SBN IT\ICCU\CSA\0103084. Retrieved 14 September 2020. {{cite book}}: Check |sbn= value: invalid character (help)
• . SBN IT\ICCU\PAL\0003969. {{cite book}}: Missing or empty |title= (help); Text "1989" ignored (help); Text "Cufaro" ignored (help); Text "Domenico" ignored (help); Text "La Bottega di Hefesto" ignored (help); Text "Non imbalsamate padre Spoto" ignored (help); Text "Palermo" ignored (help)
• {{cite book}}: Empty citation (help)
• Salvatore Di Benedetto (1984). Vecchio paese. Palermo: Italo-Latino-Americana Palma editrice. {{cite book}}: Cite has empty unknown parameter: |1= (help)
• Fazello, Tommaso (1558). De rebus Siculis decades duae, nunc primum in lucem editae. His accessit totius operis index locupletissimus (in Latin). Palermo: apud Ioannem Matthaeum Maidam et Franciscum Carraram. Retrieved 11 September 2020.
• Fazello, Tommaso (1573). Le due deche dell'historia di Sicilia ... tradotte dal Latino in lingua Toscana da Remigio Fiorentino. Venezia: appresso Domenico, & Gio. Battista Guerra fratelli. Retrieved 11 September 2020.
• Guerreri, Lorenzo. Da Eraclea Minoa a Cattolica. La Civiltà Minoica nella Valle dei Platani. Retrieved 13 September 2020.
• . SBN IT\ICCU\NAP\0030008. {{cite book}}: Missing or empty |title= (help); Text "1986" ignored (help); Text "Librici Alfio" ignored (help); Text "Pezzini" ignored (help); Text "Raffadali: aspetti geo-socioeconomici" ignored (help); Text "Vincenzo" ignored (help)
• . SBN IT\ICCU\IEI\0251192. {{cite book}}: Missing or empty |title= (help); Text "2006" ignored (help); Text "Antonino" ignored (help); Text "Associazione Mediterranea" ignored (help); Text "Marrone" ignored (help); Text "Repertorio della feudalità siciliana (1282-1390)" ignored (help)
• Biagio Pace (1938). Arte e civiltà della Sicilia antica, vol.II. Milano-Genova-Roma-Napoli: Società anonima editrice Dante Alighieri.
• Pirandello, Luigi (1958). Opere di Luigi Pirandello: Novelle per un anno, vol. I. Mondadori. Retrieved 12 October 2020.
• Rizzo, Maria Serena (2004). L’insediamento medievale nella valle del Platani (in Italian). Roma: <<L’ERMA>> di BRETSCHNEIDER. SBN IT\ICCU\BVE\0388925. Retrieved 12 September 2020. {{cite book}}: Check |sbn= value: invalid character (help)

Voci correlate

• Solfara Arciprete
• Solfara Guarnì
• La banda Sacco

Collegamenti esterni

• "Sito del comune".

Gymnázium Třebíč

History

Initial transition

Vzdělávací ústav byl slavnostně otevřen 29. října 1871, tedy ve stejný den, jako byl vysvěcen třebíčský Národní dům. Slavnostní kázání ku příležitosti otevření tehdy vedl třebíčský rodák P. Jan Soukop.

V prvním školním roce se zapsalo ke studiu 78 žáků. Ti byli vyučováni v domě U Krupičků všichni v společně v jedné místnosti, protože se nepočítalo s takovým zájmem. Obdobný zájem vydržel i v následujícím roce.

Po nástupu nové Auersperkovy vlády však došlo ke změnám v celém císařství, které vedly k centralizaci a germanizaci. Bylo tak rozpuštěno české zastupitelstvo a následně nahrazeno hrstkou třebíčských Němců podporovaných německy mluvícími Židy a státní správou. 3. srpna 1873 v důsledku toho došlo k podání žádosti 30členné komise o zavedení německého vyučovacího jazyka na gymnáziu. Ten byl zaveden i přes protest podepsaný 722 občany Třebíče a 100 občany okolních obcí a následně odeslaný císaři. Vláda návrh totiž císaři protest ani nepředložila a obhajovala své rozhodnutí prohlášením, že dokument nevzešel od obecního zastupitelstva.

7. listopadu 1873 byl zvolen starostou Karel Fundulus mladší a již 9. listopadu bylo změněno slovanské gymnázium na c. k. německé vyšší gymnasium. Německé gymnázium však nemohlo získat dostatečný počet žáků. Z toho důvody byly zřízeny české paralelní třídy v 1. a 2. ročníku. Ve druhém ročníku byli čeští studenti připravování na přechod do třetího ročníku německého.

Rozvoj třebíčského školství začal až po školských reformách Marie Terezie v 18. století. V té době byly učiněny první pokusy o vytvoření gymnázia v Třebíči. Další, již úspěšnější, snahy jsou datovány do poloviny 19. století. O založení gymnázia usiloval tehdejší starosta Martin Hassek, který v roce 1853 podal žádost o zřízení gymnázia. Nakonec se ani tento pokus nestal úspěšným a tak střední škola opět nebyla založena.

V roce 1871 se tehdy již převážně české městské zastupitelstvo zavázalo opatřit gymnáziu budovu a zázemí a císař František Josef I. 14. srpna tohoto roku rozhodl, že celkově 4. české gymnázium bude založeno. Již 29. října téhož roku proběhla slavnost k otevření gymnázia, v kostele sv. Martina z Tours pronesl slavnostní kázání farář z Doubravice na Moravě a třebíčský rodák Jan Nepomuk Soukop. Tentýž den byl rovněž otevřen i Národní dům. Obec tak byla narychlo nucena sehnat budovy pro gymnázium, využila tak tzv. Krupičkův dům, kde působila finanční stráž – ta byla vystěhována jinam. Škola však působila postupně i v dalších prostorách, Krupičkův dům údajně nestačil, škola působila v budově radnice, hostinci, sirotčinci a také i v bývalé jejkovské škole. V roce 1875 byla škola přestěhována do tzv. staré školy (pozdější budova zdravotnické školy a po roce 2005 i gymnázia) na Hasskově ulici. Za dalších deset let byla k této budově přistavěna dvouposchoďová přístavba. V těchto letech bylo gymnázium poněmčeno, tento stav trval od roku 1874 až do roku 1888, kdy byly zrušeny všechny německé třídy. Mezitím však postupně přibývaly mezi německé třídy i třídy s českým vyučovacím jazykem. Od roku 1886 bylo navíc gymnázium císařským rozhodnutím z 24. července 1885 prohlášeno za nižší gymnázium, o year později již za gymnázium vyšší.

Svěcení budovy gymnázia

V dubnu 1888 bylo již vybráno location pro novou budovu gymnázia a stavitelé Jaroslav Herzán a Reimund Wolf zahájili stavbu, budova byla postavena nákladem 84 000 zlatých a slavnostní otevření proběhlo 22. září 1889. Tentýž den byla budova i vysvěcena, svěcení se ujal František Saleský Bauer. Projevy pronesli i starosta Jan František Kubeš, školní inspektor K. Schober a advokát Antonín Blahovec, za desku s věnováním byla zazděna železná krabička s listinami a také byly k příležitosti svěcení gymnázia vyraženy pamětní mince. Odpoledne se v besedním domě konal banket, při kterém byla volána sláva císaři.

Profesorský sbor Gymnázia Třebíč (asi 1897)

V roce 1896 proběhly oslavy k 25 letům gymnázia a k tomuto roku byl založen i Akademický feriální klub pro jihozápadní Moravu se sídlem v Třebíči. Škola byla však využívaná i jinak, v roce 1894 ve škole byla během prázdnin ubytována armáda a znovu od srpna 1914 do 1. ledna 1916 ve škole sídlil vojenský lazaret. Výuka však nebyla přerušena, pouze byla odsunuta do tzv. Staré školy na Hasskově ulici. Od roku 1916 až do osvobození 28. října 1918 probíhala výuka s problémy, někteří učitelé narukovali a také byli nuceni narukovat i žáci vyšších ročníků. Po osvobození se měli vrátit původní profesoři a studenti již ve školním roce 1919/1920 založili sportovní klub Achilles. Již 10. února 1920 bylo gymnázium pojmenováno Masarykovo gymnázium, tentýž měsíc byly z učeben odstraněny kříže (jako ve všech školách). V roce 1921 proběhly oslavy 50 let gymnázia.

Škola byla do roku 1924 označena jako klasické gymnázium, později jako reálně gymnazijní škola s francouzštinou a deskriptivou. V roce 1928 byla osazena druhá pamětní deska, tentokrát padlým vojákům v čele se studentem Josefem Knotkem ze Smrku a od roku 1930 ve škole působilo sdružení rodičů. V roce 1935 si studenti mohli poprvé vybrat francouzský jazyk jako jazyk maturitní.

V roce 1938 byla škola opět obsazena armádou (všechny učebny kromě čtyř byly přenechány československé armádě, mohlo se vyučovat pouze 24 hodin týdně a sborovna byla přesunuta do šaten), tentokrát byla výuka přesunuta do šesti učeben budovy Obchodní akademie Dr. Albína Bráfa. Do třebíčského gymnázia se navíc přesunuly řediteství gymnázií z odsunutých území českého státu, byli jimi ředitelství znojemského, telčského, ivančického, hustopečského a opavského gymnázia. Později se výuka vrátila zpět do původní budovy, ale již 11. května 1942 byla budova zabrána pro sběrný tábor Židů. Výuka fungovala pouze pro studenty z posledního ročníku, kteří se připravovali na maturitní zkoušku. Účelu sběrného tábora ovšem škola sloužila pouze do 25. května tohoto roku, budovou prošlo přes 1500 osob, tyto osoby byly později transportovány do koncentračních táborů. Po této epizodě se ve škole učilo až do konce školního roku 1944, v srpnu tohoto roku byly v budově rychle připraveny prostory pro německý vojenský lazaret. V této době se tak vyučovalo v tzv. Dělnickém domě (naproti jejkovskému kostelu), jejkovské faře a na dalších místech. Později bylo vyučování zastaveno úplně. Po osvobození bylo vyučování obnoveno a v roce 1946 se již konaly slavnosti k 75 letům školy. V tomto roce byl také vydán almanach k tomuto výročí.

Po revoluci, v roce 1953 byla budova přestěhována do nově postavené budovy jedenáctileté střední školy na tehdejším náměstí Osvobození (na nynějším Václavském náměstí), tento název škola získala na několik let a v roce 1960 byla znovu přejmenována a to na Střední všeobecně vzdělávací školu. Tak se škola jmenovala do roku 1968, posléze byla přejmenována opět na gymnázium. V roce 1971 proběhly oslavy stého výročí založení školy a také se škola vrátila zpět do původní budovy na Masarykově náměstí. Do budovy jedenáctiletky byla přestěhována základní škola. V roce 1980 po školských reformách začali být ve škole vyučovány odborné předměty, ty se pak vyučovaly až do roku 1990, kdy byly zrušeny. K dalšímu přejmenování školy došlo dne 23. října 1987, dostala název Gymnázium Bedřicha Václavka, tento název vydržel pouze do roku 1990 a v souvislosti s tímto přejmenováním byla odhalena pamětní deska. Ještě před sametovou revolucí začala přístavba nové budovy gymnázia, přesněji 1. září 1989, výuka probíhala v sousední budově. Přístavba byla dokončena v roce 1994 a výuka v původních i nových prostorách byla zahájena 4. září 1995. V roce 1990 nastoupili první studenti do tříd víceletého gymnázia, ti prozatím studovali v budově ZŠ T.G. Masaryka, do budov gymnázia se přesunuli až po dostavbě přístavby v roce 1995.

V roce 1996 došlo k oslavám 125. výročí školy a rovněž k vydání Almanachu gymnázia Třebíč 1871–1996. V roce 2021 došlo také k oslavám 150 let gymnázia. V roce 2021 byl také k výročí vydán šestý almanach gymnazijní matice Gymnázia Třebíč.

Proměny budov Gymnázia Třebíč na fotografiích

Roku 1889	Kolem roku 1906

Present

The gymnasium is one of the main secondary schools in Třebíč. 46 teachers and about six hundred students are now there. They are taught languages (French, English, German, Russian and earlier Latin) and natural sciences. This gymnasium is divided to The New building and The Old building. Both halves are joined. The Old building built in 1871. After eighteen years, in 1889, Třebíč built The New building and in year 1994 was expanded. There are twenty classes.

Gymnasium tries to prepare students for studying at universities, most students get into universities. The school offers several language courses, programming, biological, history and other seminars. 48 teachers teach at the school, approximately 600 pupils attend it, the school opens 3 classes for the four-year gymnasium and one class for the multi-year gymnasium.

The school is housed in two buildings. They are a new and an old building, the old school building on Masaryk Square was built in 1889, the new one was built between 1989–1994. In 2016, the school roof is to be reconstructed, as well as the construction of an air conditioning machine room with heat recovery. The building was reconstructed until the end of the year, with the approval to take place at the beginning of December 2016. Among other things, the gymnasium of the gymnasium became classrooms and offices, because it was not possible to teach on the upper floors of the school - air conditioning and other wiring were not installed.

Názvy školy

• 1871 C. k. slovanské nižší gymnasium
• 1873 C. k. německé nižší gymnasium
• 1886 Gymnázium
• 1920 Masarykovo gymnázium
• 1953 Jedenáctiletá střední škola
• 1960 Střední všeobecně vzdělávací škola
• 1968 Gymnázium
• 1987 Gymnázium Bedřicha Václavka
• 1990 Gymnázium Třebíč

Seznam ředitelů

Prvním ředitelem gymnázia byl Alois Vaníček, současnou ředitelkou gymnázia je od roku 2012 Alice Burešová.

Pořadí	Představitel	Portrét	Období působení	Poznámka
1	Alois Vaníček		1871–1875	narozen v roce 1825 v Praze, působil dříve na gymnáziu v Olomouci, vystudovaný právník, podporoval českou výuku, z toho důvodu posléze přeložen na gymnázium v Jindřichově Hradci, zemřel v roce 1883 v Praze
2	Edmund Kratochvil		1875–1878	zastánce poněmčení výuky, posléze odešel na německé gymnázium v Uherském Hradišti
3	Ferdinand Kremser		1878–1884	přišel do Třebíče z Jihlavy, byl zastáncem české výuky, byl znám jako milý a klidný člověk, posléze odešel na gymnázium do Znojma
4	PhDr. Jan Reichert		1884–1902	narozen v roce 1839 v Plačicích, během činnosti Jana Reicherta byly zrušeny německé třídy, rozšířen počet českých tříd a gymnázium povýšeno na vyšší. Byla také projektována, postavena a následně otevřena nová školní budova. Po roce 1902 odešel do důchodu, zemřel v roce 1912 v Třebíči.
5	Karel Kořínek		1902–1908	narozen v roce 1856 v Olomouci, profesor řečtiny a češtiny, posléze přešel na gymnázium v Olomouci, zemřel v roce 1920 v Olomouci
6	PhDr. Jan Korec		1908–1913	narozen v roce 1856 v Protivanově, do Třebíče přešel z Brna, kde učil na gymnáziu, zemřel náhle v roce 1913
7	Jan Štěpán		1913–1914	narozen v roce 1858 v Pecce, po úmrtí Jana Korce byl jmenován na pozici ředitele Jan Štěpán, ten však zemřel také náhle v lednu roku 1914.
8	Antonín Nevole		1914–1924	přišel z gymnázia v Olomouci, během jeho působení školou prošla první světová válka, někteří studenti odešli do války, v roce 1918 odmaturovalo několik studentů, v roce 1924 odešel do důchodu
9	PhDr. Josef Kozlovský		1925–1936	narozen v roce 1880 v Rašově, působil na gymnáziu v Brně, následně se stal ředitelem gymnázia v Třebíči, v roce 1936 nastoupil zdravotní dovolenou a posléze odešel do důchodu
10	Bohumír Bradáč		1937–1942	narozen v roce 1884 v Okříškách, posléze učil na gymnáziu v Jihlavě a následně přešel do Třebíče, posléze se stal opět ředitelem v letech 1945–1948
11	Alois Kratochvil		1942–1945	narozen v roce 1889 v Ptáčově, pedagog a těsnopisec, mezi lety 1942 a 1945 provizorní správce, zemřel v roce 1964
12	Bohumír Bradáč		1945–1948	narozen v roce 1884 v Okříškách, posléze učil na gymnáziu v Jihlavě a následně přešel do Třebíče, posléze se stal opět ředitelem v letech 1945–1948
13	Alois Kratochvil		1948–1953	narozen v roce 1889 v Ptáčově, pedagog a těsnopisec, mezi lety 1942 a 1945 provizorní správce, zemřel v roce 1964
14	Karel Heinige		1953–1961	původně řídící učitel ve Štěměchách, posléze místní politik a ředitel
15	Jaroslav Kratochvíl		1961–1966
16	Josef Raček		1966–1978	zasloužil se o návrat do původní budovy gymnázia z budovy tzv. jedenáctiletky na Václavském náměstí
17	Mgr. František Plhák		1978–1990	učil chemii a biologii na gymnáziu až do roku 1996
18	Mgr. Ludvík Burian		1990–2003	učil matematiky a fyziku na gymnáziu v Třebíči mezi lety 1979–2004, absolvoval Gymnázium Třebíč, prvním porevolučním ředitelem gymnázia, podílel se na změnách studijního plánu a za jeho působení byla přistavěna nová tělocvična
19	Mgr. Radek Blažek		2003–2012	učil chemii a biologii na gymnáziu v Třebíči mezi lety 1988–2012, absolvoval Gymnázium Třebíč, za jeho působení byl navýšen počet tříd a upraveny učební plány, posléze působil na školské inspekci a dále jako pedagog na základní škole
20	RNDr. Alice Burešová		2012–dosud	do roku 2000 působila na základní škole, učí chemii a angličtinu od roku 2000 na gymnáziu Třebíč, věnovala se rozvoji projektů, za jejího působení byla přistavěna budova s badatelským centrem

Významní studenti

Hlavní vchod do gymnázia

Studentský vchod do nové budovy gymnázia

Centrální jídelna

Bývalá budova SZŠ v místech, kde stávala Vídeňská brána, svého času třetí budova GTR

See also: Seznam významných studentů Gymnázia Třebíč

• Pavel Bár (dramaturg a historik)
• Boris Baromykin (kameraman, režisér a fotograf)
• Jan Bartejs (voják, velitel výsadku Potash)
• Antonín Bartušek (muzeolog)
• Vladimír Bouzek (sportovec)
• Karel Brabenec (zakladatel klubu Třebíčanů v Praze, přednosta odboru na ministerstvu financí)
• František Bublan (politik)
• Jan Josef Budil (duchovní)
• Vlastimila Cahová (kuželkářka)
• Jaromír Čejka (rozhodčí)
• Miluše Čechová (výtvarnice a kronikářka)
• Jakub Deml (spisovatel)
• František Dlouhý (malíř)
• Jaroslav Dobiáš (scenárista, dramatik a spisovatel)
• Miloš Václav Dočekal, (duchovní a spisovatel)
• Jan Dokulil (duchovní)
• Miloš Dokulil (jazykovědec)
• Jaromír Doležal (diplomat)
• Jaroslav Doležal Pojezdný (spisovatel)
• Václav Dosbaba (výtvarník a pedagog)
• Igor Dostálek (pedagog, herec, režisér, moderátor a scenárista)
• Tomáš Drápal (voják)
• František Dreuschuch (lékař)
• Karel Dvořáček (diplomat)
• Alois Dvořák (teolog)
• Jiří Dvořák (malíř)
• Josef Dvořák (teolog)
• Miloš Dvořák (literární kritik)
• Rudolf Dvořák (botanik)
• Otakar Fiala (literární historik)
• Jan Filipský (finančník)
• Rudolf Fišer (pedagog a historik)
• Čestmír Folk (biolog a ornitolog)
• Ivan Fortelný (chemik)
• Vilma Frantová (herečka a moderátorka)
• Bedřich Fučík (spisovatel)
• Josef Gerža (divadelní režisér a pedagog)
• Rajmund Habřina (básník a novinář)
• Jan Hejátko (biolog)
• Lubor Herzán (architekt)
• Antonín Hobza (právník)
• Dana Hobzová (zpěvačka)
• Radoslav Hobza (duchovní)
• Vítězslav Horn (lékař)
• René Janoštík (kreslíř)
• Matilda Jatiová (botanička)
• Josef Jeleček (podnikatel)
• Adam Joura (politik)
• Leopold Joura (geograf)
• Věra Jourová (politička)
• Karel Klusák (podnikatel)
• Milan Klusák (diplomat a politik)
• Miroslav Koupil (básník, herec a pedagog)
• Jaromír Koutek (geolog)
• Pavel Kováčik (politik)
• Emanuel Krajina (pedagog a ředitel, otec Emanuela Krajiny ml.)
• Emanuel Krajina (voják)
• Vladimír Josef Krajina (politik, botanik)
• Milan Kratochvíl (chemik)
• Josef Kratochvíla (biochemik)
• Lubomír Kressa (výtvarník)
• Jaroslav Krčál (pedagog a spisovatel)
• František Kršňák (malíř, historik umění a pedagog)
• František Kubica (lékař, fotograf a básník)
• Miroslav Kubíček (malíř a duchovní)
• Klára Kubíčková (novinářka)
• Miloslav Kučera (psycholog)
• Zdeněk Kvíz (astronom a fyzik)
• Lubomír Lampíř (vinař a pedagog)
• Theodor Lang (odbojář a voják)
• Čestmír Liškař (pedagog)
• Jan Machoň (novinář, spisovatel a poslanec)
• František Malý (právník)
• Štěpán Mareš (kreslíř)
• Zdeněk Matějka (stavební inženýr)
• Jan Máchal (pedagog)
• Svatopluk Máchal (výtvarník a pedagog)
• Dagmar Minaříková (geoložka)
• Miroslav Mužík (farmaceut)
• Karel Müller (farmaceut)
• Bohumila Myslíková (herečka)
• Oldřich Navrátil (herec)
• Vladimír Nekuda (archeolog)
• Milan Nestrojil (farmaceut a výtvarník)
• Jiří Nevosad (advokát a žurnalista)
• Vítězslav Nezval (spisovatel)
• František Němec (geolog)
• Viktor Nikodem (výtvarník)
• Jan Noha (duchovní)
• Vladimír Nováček (teolog a duchovní)
• Ladislav Novák (umělec)
• Lubomír Nový (filozof)
• Leopold Ornstein (advokát, voják, podnikatel)
• Ludmila Pacnerová (slavistka)
• Pavel Pacal (politik a pedagog)
• Jitka Padrnosová (archivářka)
• Bohumil Palát (pedagog a hudebník)
• Jan Papírník (primář nemocnice)
• Jan Papoušek (pedagog a hudebník)
• Jiří Pavlas (podnikatel)
• Miroslav Pálka (stavař a výtvarník)
• Růžena Peková (herečka)
• František Pernička (fyzik)
• František Pfaff (veterinář)
• Richard Picbauer (botanik)
• Rudolf Píša (biochemik a biolog)
• Alois Pokorný (lékař)
• Karel Pospíšil (herec)
• Helena Pražáková (malířka)
• Silvestr Prát (botanik)
• Jindřich Procházka (pedagog)
• Ladislav Prokeš (botanik, pedagog)
• Karel Přerovský (primář nemocnice Na Bulovce, docent medicíny)
• Aleš Rejthar (lékař, profesor medicíny)
• Jiřina Salaquardová (spisovatelka)
• Richard Samek (operní zpěvák)
• Vincenc Sameš (archivář a pedagog)
• Jan Sedlák (duchovní)
• Milan Skalník (právník)
• Antonín Spilka (lékař)
• Jaroslav Stehlík (entomolog)
• Jan Stejskal (geolog)
• Jaroslav Stehlík (entomolog)
• Jindřich Suza (botanik)
• Adolf Svoboda (pedagog, básník)
• Jiří Svoboda (pedagog)
• Pavel Svoboda (pedagog a regionální politik)
• Josef Šabacký (botanik)
• Jan Šabršula (filolog)
• Mohamed Ali Šilhavý (pedagog)
• Miroslav Šilhavý (fyzik, syn Vladimíra Šilhavého)
• Vladimír Šilhavý (lékař)
• Pavlína Šípová (lingvistka)
• Bohumír Šmeral (politik, novinář)
• Theodor Šmeral (právník)
• Jan Šnoflák (entomolog)
• Jaromír Šofr (kameraman)
• Josef Špelda (kameraman a pedagog)
• Zdeněk Šplíchal (malíř, grafik, sochař)
• Jan Švábeník (zoolog a pedagog)
• Vladimír Tardy (psycholog)
• Mária Jana Terrayová (muzikoložka)
• Josef Toman (duchovní)
• Karel Tomek (sbormistr a varhaník)
• Jan Trnka, (lékař)
• Ladislav Tvarůžek, (novinář, historik a ředitel ČTK)
• Karel Uhlíř, (lékař a mykolog)
• Otmar Urban (hudebník a publicista)
• Jarmila Urbánková (spisovatelka)
• František Vaigner (dirigent)
• Bedřich Vaníček (překladatel a výtvarník)
• Bedřich Václavek (spisovatel)
• František Veselý (matematik)
• František Veselý (lékař)
• Lubomír Vidlák (herec)
• Simona Vidláková (herečka)
• Petr Vít (muzikolog)
• Josef Voslař (soudce a finanční prokutátor)
• Bohumil Vostal (novinář)
• Josef Vrtal (herec a redaktor)
• Karel Weigner (profesor medicíny, Karlova univerzita)
• Richard Wolf (filolog)
• Vladimír Zacha (mykolog)
• Jan Zahradníček (básník)
• Jan Zahradníček (docent medicíny, Karlova univerzita)
• Josef Zahradníček (profesor fyziky)
• Jan Zavřel (zoolog)
• František Záviška (fyzik)
• Radovan Zejda (mineralog a historik)
• Emil Zimmermann (voják)
• Jaroslav Zvěřina (lékař a politik)
• Antonín Žamberský (betlémář)
• Michal Žák (meteorolog, moderátor a pedagog)* Rudolf Žák (pedagog)

Předměty

V nabídce gymnázia jsou předměty všeobecného zaměření jako jsou zeměpis, dějepis, biologie, matematika, fyzika a mnohé další. Z jazyků je možné studovat češtinu, angličtinu, němčinu, ruštinu, francouzštinu a latinu.

Specializované učebny

Na gymnáziu se nachází celkem devět specializovaných učeben. Svou třídu a laboratoře mají biologie, chemie a fyzika. Vlastní učebnu má také výtvarná výchova, hudební výchova. Mimo to se zde nachází ještě jedna bývalá učebna fyziky, ve které jsou patrné pozůstatky přizpůsobení. Škola se také může pochlubit interaktivní učebnou zeměpisu se speciální dotykovou tabulí, na kterou v rámci soutěže Oranžová učebna přispěla Skupina ČEZ. Takřka všechny specializované učebny jsou vybaveny počítačem a projektorem, některé jsou poschoďové.

• Pohledy do učeben Gymnázia Třebíč
• 
  Učebna výtvarné výchovy
• 
  Bývalá učebna fyziky

Tradiční akce školy

• Sportovní den
• Studentská akademie Studenti studentům
• Den otevřených dveří
• Ples Gymnazijní matice
• Výtvarná akce studentů Ani ve škole, ani za školu, ale před školou
• Netradiční sportovní den k ukončení školního roku pořádaný studenty třetích ročníků

Aktivity studentů

Již více než třicet let na škole pravidelně vychází studentský časopis Zvonek navazující na odkaz úspěšných studentů Gymnázia Třebíč, jakými byly například básníci Vítězslav Nezval či Jakub Deml. Svým stářím patří patrně mezi nejstarší pravidelně vycházející školní časopisy v Česku. Mezi jeho odchovance patří například karikaturista Štěpán Mareš, který během svého studia na gymnáziu pro Zvonek pracoval coby začínající ilustrátor.

Snímek z vysílání televize Hitoto

Od roku 2009 spolupracuje školní časopis se Studentským studiem, které existuje již od devadesátých let 20. století a jeho hlavní činností je provoz školní televize. Zvonek společně se Studentským studiem úspěšně provozuje televizní stanici Hitoto, která pravidelně vysílá ve škole i na internetu. Při své činnosti využívají redaktoři četných zkušeností získaných při provozu velmi populární stejnojmenné rozhlasové stanice, která na škole působila v osmdesátých až devadesátých letech. Jejím hlavním předmětem vysílání byla populární hitparáda. V současné době se na vysílání podílí všichni redaktoři školního časopisu, někteří zástupci Studentského studia a další studenti. Mimo standardní vysílání, které probíhá dvakrát i vícekrát týdně, natáčí školní televize také například dokument o historii školy.

Ve školním roce 2009/2010 vznikl na gymnáziu též konkurenční televizní kanál Universal provozovaný některými členy Studentského studia. První vysílání bylo představeno studentům v úterý 22. prosince 2009 před konáním tradiční vánoční akademie. Vysílání bylo přijato studenty i učiteli dobře. Universal v současnosti vysílá každý týden pouze jednou a to ve středu, v repríze pak ve čtvrtek. Každý lichý týden se na televizních obrazovkách na všech učebnách objevuje zpravodajská relace, zatímco sudé týdny patří zábavné show Uvolněte se, prosím, kde roli hosta přebírají místní vyučující. Universal ve svých začátcích pronikl i na titulní stránky místních novin, např. Třebíčského deníku. Na tvorbě pořadu spolupracuje přibližně 30 studentů.

V roce 2018 studenti uspořádali v Třebíči jeden z Běhů pro Paměť národa.

V únoru roku 2019 studenti uspěli v soutěží Francouzského institutu v Praze, studenti vytvořili komiks s tematikou roku 1918, stejně tak vytvořili dopis s téže tematikou.

Odkazy

Literatura

• Veselý, K: Vývoj a význam gymnasia v Třebíči, nakl. Jindřich Lorenz, Třebíč 1912 Dostupné online
• Alamanach Gymnázia Třebíč 1871 – 1996. Třebíč. 1996. {{cite book}}: Unknown parameter |počet stran= ignored (help); Unknown parameter |redaktoři= ignored (help); Unknown parameter |vydavatel= ignored (help); Unknown parameter |vydání= ignored (help)CS1 maint: location missing publisher (link)
• Doplněk almanachu Gymnázia Třebíč 1996 – 2006. Třebíč. 2006. {{cite book}}: Unknown parameter |počet stran= ignored (help); Unknown parameter |redaktoři= ignored (help); Unknown parameter |vydavatel= ignored (help); Unknown parameter |vydání= ignored (help)CS1 maint: location missing publisher (link)
• Joura, Jiří (2008). Procházky starou Třebíčí potřetí. Třebíč. ISBN 978-80-254-4243-2. {{cite book}}: Unknown parameter |kapitola= ignored (help); Unknown parameter |počet stran= ignored (help); Unknown parameter |strany= ignored (help); Unknown parameter |vydavatel= ignored (help)CS1 maint: location missing publisher (link)
• Joura, Jiří (2008). Procházky starou Třebíčí potřetí. Třebíč. ISBN 978-80-254-4243-2. {{cite book}}: Unknown parameter |kapitola= ignored (help); Unknown parameter |počet stran= ignored (help); Unknown parameter |strany= ignored (help); Unknown parameter |vydavatel= ignored (help)CS1 maint: location missing publisher (link)

Související články

• František Palata

Externí odkazy

• Webové stránky školy
• Webové stránky školního časopisu Zvonek

{{Školy v Třebíči}}

Třebíč Kategorie:Střední školy v Třebíči Kategorie:Příspěvkové organizace Kraje Vysočina Kategorie:Školy založené roku 1871 -->

Anton Jüngling

Work

List of buildings and works

• 1839 návrh nádraží Břeclav (realizováno v roce 1840)
• 1839 Žabčice strážní domek s čekárnou, klasicismus
• 1841 přestavba brněnského nádraží
• 1841 Hodonín nádraží, výpravní budova, vodárna a remíza
• 1841 původní nádraží Přerov
• 1841 původní nádraží Olomouc
• 1841 výpravní budova Napajedla
• 1841 strážní domek později rozšířen o přístabu patrové vodárny s přízemním křídlem Moravská Nová Ves
• 1843 architektonický návrh budov nádraží Františka Josefa (Masarykovo nádraží), klasicismus a novorenesanční sloh, přestavěno v šedesátých letech 19. století.
• 1845 výpravní budova nádraží v Kolíně (zbořena v roce 1940)
• 1845 výpravní budova nádraží v Českém Brodě (nahrazena ve 20. letech 20. stol., zbořena)
• 1845 nádraží Ústí nad Orlicí, výpravní budova, empír

Praha hlavní nádraží

History

Reconstruction of the check-in hall

Pro cestující byla nejviditelnější součástí modernizace odbavovací haly z roku 1977. Ta probíhala od 17. prosince 2006 do prosince 2010 v režii Grandi Stazioni s rozpočtem 1 150 000 000 Kč. K projektování bylo vybráno sdružení projektantů Metroprojekt Praha a Ateliér designu a architektury Patrik Kotas, ke spolupráci byli přizváni i původní architekti Jan Bočan a Alena Šrámková.

Od léta 2009 se postupně uzavírala jižní část nové odbavovací haly. Její rekonstrukce byla dokončena v listopadu roku 2010, vznikly zde obchody, restaurace a jiné komerční plochy. V červnu 2009 byla předána do užívání veřejnosti rekonstruovaná severní část nové odbavovací haly. Vznikly zde nové obchody, restaurace, prodejny tisku, potravin, turistické informace a také nové velké odbavovací ČD centrum. V hale bylo rozmístěno několik elektronických informačních kiosků, které dodala firma Starmon Choceň, digitálních panelů informujících o řazení a odjezdech vlaků, a také automaty na jízdenky. Vybudovány byly také nové toalety. Spodní a horní část nové haly byly propojeny 18 výtahy, eskalátory a travelátory. Přibylo také 2 500 m² sítí proti holubům, kteří se před rekonstrukcí v hale vyskytovali.

Dne 14. dubna 2011 byla nová odbavovací hala slavnostně otevřena za účasti prezidentů Itálie a České republiky, Giorgia Napolitana a Václava Klause. Na počest této události byla nad hlavní přístup k pokladnám umístěna pamětní deska. Kromě této pamětní desky se nedaleko odbavovací haly nachází také deska upomínající Woodrowa Wilsona, amerického prezidenta, po kterém bylo nádraží v letech 1919–1940 a 1945–1953 pojmenováno. Pamětní deska byla odhalena roku 1990 prezidentem Václavem Havlem a americkým prezidentem Georgem H. W. Bushem v rámci jeho tehdejší návštěvy Československa.

Reconstruction of the Fanta building

Další fází obnovy nádraží byla oprava historické a památkově chráněné secesní Fantovy budovy. V roce 2014 byla znovuotevřena středová část historické budovy, stavební práce probíhaly 2012 do prosince roku 2013. Výzdoba kopule byla pečlivě zrestaurována a vrátila se i původní medová barva omítky. Podle dochovaných fotografií byly zhotoveny repliky podlahy, vitráží, kování a dalších prvků, řešení osvětlení je nové. Při výrobě repliky keramické dlažby se vycházelo z původních výkresů Josefa Fanty. Kavárenské činnosti se od roku 2015 ujal indický řetězec Café Coffee Day.

Zvenčí byla na středové části budovy opravena též střecha a čelní fasáda včetně štukové a sochařské výzdoby a dvou pískovcových věží. Zbývalo rekonstruovat obě boční křídla budovy, na obnovu čekaly vnitřní prostory i opadávající či již zcela zničené venkovní fasády, SŽDC plánovala zahájení druhé etapy oprav na year 2019, veškeré veřejně přístupné prostory měly být uvedeny do původního stavu, ostatní měly získat podobu odpovídající jejich budoucímu využití.

Cooperation with Grandi Stazioni

Po dokončení rekonstrukce historické budovy měla firma Grandi Stazioni získat nádraží od Českých drah na 30 let do pronájmu. Dne 17. prosince 2003 uzavřely České dráhy a Grandi Stazioni tři smlouvy o revitalizaci, provozu a správě hlavního nádraží v Praze a také nádraží v Mariánských Lázních a Karlových Varech.

Spolupráce s italskou firmou Grandi Stazioni byla ukončena 16. října 2016 po vyprchání základní smlouvy, Správa železniční dopravní cesty oznámila, že se firmě nepodařilo – i přes varování v roce 2015 – prostory za 13 let kompletně zrekonstruovat. Italům byla tedy smlouva vypovězena a budovu nádraží nyní spravuje Správa železnic. Grandi Stazioni chce od bývalého vlastníka Českých drah vymáhat peníze, za škody způsobené špatným jednáním. Zároveň proběhlo i stamilionové vypořádání se SŽDC za práce, které již proběhly.

Podchod na Žižkov

Subway from Hlavní nádraží to Žižkov

The first proposals to connect the main station with Vinohrady and Žižkov were made as early as 2012, and the extension of all three subways was considered. In May 2020, construction began on the extension of the northern underpass to Seifertova Street. The extended subway was opened on September 24, 2021, the exit on the Žižkov side is barrier-free, in addition to the staircase, there are two escalators and an elevator.

Nový Hlavák project and tram line in Vrchlické sady

In mid-November 2021, DPP started work on the restoration of the tram line in Opletalova Street, which is to be connected by a line directly in front of the station building. The first 140 meters from the intersection with Bolzanova Street were opened on May 18, 2022, a pair of Hlavní nádraží tram stops were opened on the section, which are primarily used for replacement tram traffic during the reconstruction of the metro C Florenc station.

On May 16, 2022, the City Council The city of Prague approved the launch of a competitive dialogue for the revitalization of the terminal hall and its surroundings. The project, called Nový Hlavák, envisages the construction of a tram line connecting Opletalova Street and the National Museum. To the procurement procedure, announced jointly by the MHP, Transport company hl. City of Prague, Railway Administration and institution of Planning and Development city of Prague, 26 architectural teams applied in June and July 2022, and in December 2022, three of them were selected for the final stages of the project. In March 2023, the competition proposals were presented, and the winning design was selected in November, the author of which was the Danish studio Henning Larsen Architects.

Future

Either an overpass or an underground moving walkway can be considered, the amount for implementation is expected to be close to 400 million crowns.

Rail connection to the airport

In 2008, in connection with the signing of the declaration on the modernization of the Prague - Kladno railway line, it was decided that the planned railway connection with Ruzyne Airport should end at the nearby Masaryk railway station. Some councilors of Prague 1 objected to this and proposed an underground railway line to the Main Station.

Train routes

Vnitrostátní linky

Na hlavním nádraží zastavuje množství vnitrostátních linek (pro většinu z nich jde o výchozí nebo konečnou stanici), které propojují Prahu s velkými českým městy jako např. Plzeň, Ústí nad Labem, České Budějovice, Pardubice, Hradec Králové, Brno, Olomouc či Ostrava a nebo propojují odlehlé kouty Česka, např. Ostravsko se západními Čechami nebo jižní Moravu se severními Čechami. Vlaky nižších kategorií (Os, R, Ex) zastavují také v mnoha menších městech. Pro vnitrostátní dopravu nádraží využívají vlaky dopravců České dráhy, RegioJet, LEO Express a ARRIVA vlaky. České dráhy mají síť destinací v Česku nejhustější.

Suburban lines

Elektrická jednotka 471 – CityElefant

Vyjíždějí odsud také regionální příměstské linky Esko Praha provozované Českými drahami. Ty jsou z větší části začleněné do Pražské integrované dopravy (PID).

Na osobních vlacích jsou na elektrizovaných tratích využívány téměř výhradně velkokapacitní jednotky řady 471 „CityElefant“. Těmi jsou vedeny vlaky linky S7 ve třech větvích (Praha hl. n. – Řevnice, Praha-Radotín - Praha hl. n. a Beroun – Praha hl. n. (– Český Brod)), linky S9 (Benešov – Praha hl. n. – Lysá nad Labem); dále odtud jezdí některé spoje linky S2 (Kolín – Nymburk – Praha) a noční pár spojů linky S1 (Praha – Úvaly – Český Brod – Kolín), jejichž většina spojů jezdí z Masarykova nádraží. Pokud jde o neelektrifikované tratě jezdí odtud linky přes Pražský semmering a Hostivice do Rudné u Prahy (S65), do Dobříše (S88), do Čerčan přes Vrané nad Vltavou (S8).

Heinrich von Hügel

Career

Neben seinen wechselnden Hauptwohnsitzen in München, Wien und Berlin erwarb Hügel 1878 in Darmstadt die Villa Breitwiesenweg als „Sommerwohnung“. Dem 1836 von dem Architekten Heinrich Lerch im klassizistischen Stil erbauten Haus fügte Hügel zwei Anbauten an und errichtete daneben noch ein Gartenhaus und Ställe. Zusätzlich legte er einen Park an und erweiterte ihn. Bis auf das Gartenhaus (heutige Adresse: Brahmsweg 8) fiel das Anwesen im Zweiten Weltkrieg den Bomben zum Opfer.

Heinrich von Hügel nahm auch an vielen Architektenwettbewerben teil (z. ;B. für das Rathaus in München und das Parlamentsgebäude in Den Haag) und stellte auf der internationalen Kunstausstellung in München 1869 zahlreiche Pläne aus.

Bei seinen Entwürfen folgte er meist Vorbildern aus der italienischen Renaissance, sein Baustil zählt daher zur Neurenaissance.

In das Baugewerbe stieg Heinrich von Hügel 1869 ein, als er gemeinsam mit Michael Sager in München das Baugeschäft Hügel & Sager gründete. Rasch sehr erfolgreich, expandierte das Unternehmen auch nach Österreich-Ungarn, wo es Staatsauftrag in fast allen Reichsteilen Bahnstrecken erbaute, z. B.:

• die Pustertalbahn (1869–1871), eine normalspurige, eingleisige Eisenbahnstrecke im Pustertal zwischen Franzensfeste und Innichen,
• die Temeswar-Orsowa-Bahn (1876–1878), eine normalspurige Bahnstrecke, teilweise entlang der Donau, zwischen den Städten Timișoara nach Orșova im heutigen Rumänien,
• die Bosnabahn (1878–1879), eine schmalspurige, militärische genutzte Feldbahn von Bosnisch Brod (heute Bosanski Brod) nach Zenica.

Heinrich von Hügel stieg im Verlauf weniger Jahre zu einem der größten Eisenbahn-Bauunternehmer seiner Zeit auf. In Wien erwarb er ein Palais am Wiener Kolowratring (seit 1928 Schubertring), das sich zu einem gesellschaftlichen Treffpunkt entwickelte. Neben Musikern wie Johannes Brahms und Künstlern wie Caspar von Zumbusch verkehrten dort vor allem die bekanntesten Architekten der Zeit, darunter auch Heinrich von Ferstel und Carl Wilhelm von Doderer.

Hügel starb mit 70 Jahren am 2. August 1899 in seiner Wohnung, Tauentzienstraße 7b in (Berlin-)Charlottenburg. Er wurde auf dem Alten Friedhof in Darmstadt bestattet (Grabstelle: III M 90–95). Das Grabmal wurde 1890–1891 von dem Wiener Architekten Max von Ferstel errichtet und ist erhalten.

Kim Won-bong

In popular culture

• Portrayed by Cho Seung-woo in the 2015 film Assassination.
• Portrayed by Yoo Ji-tae in the 2019 MBC TV series Different Dreams.

Controversies

Death of wife

Kim was always quiet, did not participate in sports, and mostly spent his time alone and contemplating. According to Kim San and Kim Seong-suk, he was mostly quiet and did not smile, and spent his time mostly reading or contemplating alone in the library. He was also handsome and had a neat appearance, so many girls liked him, but he kept them at a distance.

There is also evidence that he frequently visited the entertainment industry. Jeong Hwa-am testified that he frequented the entertainment industry and that his wife died from an illness he contracted while there.

According to Jeong Hwa-am, 'He was a lecherous man, because Kim Won-bong was originally a lecher. That's why he was covered in entertainment disease. So, that wife (the first wife) completely died of sexually transmitted disease. Kim Du-bong's niece (Park Cha-jeong) also died." (However, Jeong Hwa-am was extremely anti-Yak-san, so it is not certain whether his claim is correct.)

Communism

김구는 이승만에게 보낸 편지에서 김원봉을 다음과 같이 생각하였다.

“ ··· 근일 소위 조선의용대에는 큰 변화가 생겼습니다. 1, 2, 3대 전부가 적국(敵國) 후진을 치러 간다고 중국 정치부를 속이고 전부 팔로군으로 달아났습니다. 공산(共産)되기 싫은 대원들은 성명서를 돌리고 광복군으로 돌아왔습니다. 김원봉부터 민족주의자라고 떠들고 중국 당국을 속이다 지금은 엄밀 조사를 당하고 체포, 감금될지도 모르므로 묘계(妙計)를 내어 임시정부와 독립에 무조건 통일한다고 주장한다고 합니다.

그 내용에는 의정원(議政院)으로 돌아와서 다수로 소수를 합법적으로 해결하자는 것이 상책이요, 만일 임시정부가 거절하면 한족연합회의 결의를 무시하기로 미주 동포에 선전하여 독립금을 임시정부에 납입치 못하게 운동하자는 것이 중책(中策)이며, 그도 안되면 팔로군으로 간다는 것입니다.

”

독립운동가 민필호는 그를 '교활한 공산주의자'라고 비난하였다. 장준하는 김원봉이 민족혁명당, 임시정부에 참여하려는 의도도 의심했다. 아마 연립정부 내각에 참여하기 위해서 조선민족혁명당을 조직했던 것 같다고 했다. 의열단 단장 김원봉은 러시아 정부와 선전비와 관련한 교섭을 진행 중이며, 이달 중으로 선전비의 일부를 러시아 정부로부터 받을 가능성이 있다고 일본 측에 알려진 전력도 있다.

Alienation from Japanese military personnel

When the first group to escape the Japanese army, Jang Jun-ha, refused his attempts to recruit them, he tried to win them over. However, Jang Jun-ha suspected that he had tried to sow discord among his comrades. However, Kim Won-bong continued to send people to persuade them, and Jang Jun-ha claimed that Kim Won-bong had plotted to sow discord among the Japanese Army deserters and student soldiers. Jang Jun-ha said, "When they realized that the persuasion of the detachment leader dispatched as Kim Yak-san's subordinate had failed, they immediately began to sow discord among us."

Jang Jun-ha also raised suspicions that he had plotted to sow discord immediately after the liberation in 1945. He claimed that he had tried to take advantage of the ignorance and misconduct of the members of the Liberation Army. 'It was Kim Won-bong's plan to fan distrust of the Provisional Government and Independence Army by the Japanese military units and take advantage of the situation '. It is said that Kim Won-bong personally dispatched Lee So-min to Hwang Mo, who was in charge of the Japanese military units that refused to join the Independence Army and resisted, and worked to bring them into the 1st Division of the Independence Army.

In addition, Jang Jun-ha stated that "Kim Won-bong worked hard to instill distrust of the Provisional Government and Independence Army in the Japanese military units".

Yellow bomb misfire accident

In late 1922, Kim Won-bong, who was thinking of a new plan, happened to receive information that Japanese Imperial Army General Tanaka Kiichi would be coming to Shanghai. Judging that this was not something to be overlooked, Kim Won-bong immediately gathered his comrades staying in Shanghai and devised a plan to assassinate Tanaka. At the same time, he discussed the lack of funds for Uiyoldan activities, the livelihoods of its members, and the purchase of weapons. Kim Ik-sang, Oh Seong-ryun (吳成崙), and Lee Jong-am volunteered to go to the Tanaka assassination operation, and he tried to send Oh Seong-ryun, but the other two refused to yield, so he sent them all. He secretly wanted to send Oh Seong-ryun, but when Lee Jong-am and Kim Ik-sang refused to yield, Yak-san finally decided to send all three comrades to this operation. "Comrades Kim Ik-sang and Lee Jong-am have already been very active in the country. So, I wonder if Comrade Oh Seong-ryun would take the lead this time. ... (omitted) ... If Comrade Oh Seong-ryun does it first in Shanghai, Comrade Kim Ik-sang in Nanjing, and Comrade Lee Jong-am in Tianjin, how could he escape our guns?" said Yak-san. His proposal seemed plausible, but since Kim Ik-sang and Lee Jong-am each insisted on taking over Shanghai first, they argued for a while and eventually decided to follow Yak-san's plan. While checking the weapons and clothing to be used, they waited for the date of the operation, when they suddenly came across a newspaper article saying that the schedule had changed. Tanaka would come to Shanghai as originally scheduled, but he would arrive at 3:30 PM on March 28 and return to Japan without stopping in Nanjing, Tianjin, or Beijing. After gathering the comrades again and discussing, they decided to keep the order but change the location of the uprising. Oh Seong-ryun was to get off the ship and walk to the dock, Kim Ik-sang was to get off the dock and get on the car, and Lee Jong-am was to follow them as a gesture of encouragement and decide to do it at an appropriate time. However, on the morning of March 28, the news reported that Tanaka's visit plan had changed slightly; instead of coming to the dock, the ship would come to the public dock in front of the Shanghai Huangpu Port Customs.

March 28, 1922 Oh Seong-ryun, Kim Ik-sang, and Lee Jong-am each hid in their designated locations, and when the ship arrived, a pier was built between the docks, and the passengers disembarked one by one. Among those who were watching the people coming down the scaffolding, Oh Seong-ryun stood in the crowd and shot Tanaka, who was wearing a military uniform, three times with a pistol, but his Brazilian-American wife who was quickly running out from behind was hit and died. Immediately after the accidental discharge, Kim Ik-sang shouted that he had not been hit, but Oh Seong-ryun was excited and shouted "Long live the independence of Korea." Kim Ik-sang shot Tanaka as he was running, but a hole was blown in his hat, and he threw a grenade, but missed because he threw it without pulling out the safety pin. The bomb was hit with a club by the crew of the ship Carisle and pushed into the sea. They were running towards Hanguro when they fired a shot at someone as they crossed the intersection. They ran along Gyugang-ro and then ran back towards Hanguro, but were pursued by a crowd on Sacheon-ro and ran south again, where they were pursued by British police Sikhs.